Od doby sametových převratů a barevných majdanů se slovanské národy podařilo dokonale rozeštvat mezi sebou. Samozřejmě tomuto úsilí předcházely dřívější plánované akce, které zmíníme. Ale při rozpoznání příčin tohoto stavu musíme jít nejméně do roku 1945.

Tradiční nepřátelé Slovanů v Německu, Rakousku, v Británii i v USA se dnes radují a nepříčetně jásají. "Opět se nám to podařilo – tentokrát dokonale od hrozného roku 1945". Od toho roku, kdy "přehrozný Stalin se svými asijskými hordami okupoval východní Evropu, vzal polovinu nebohého Německa a spustil železnou oponu". Tak zní jejich monotónně se opakující obehraná gramofonová deska žvástů.

Osvobození slovanských národů Sověty tyto národy braly jako záchranu bez rozdílu společenského zřízení a starých poražených režimů. Brali je tak Češi osvobození od protektorátu, Slováci osvobození od fašistického Tisa, Jugoslávci osvobození od ustašismu, albanismu, mussolinismu i hitlerismu, brali je tak Bulhaři osvobození od monarchofašismu, i nejméně polovina Poláků zastánců poválečné lublinské vlády.To všechno se za sedmdesát let od konce války podařilo postupně zbořit. Přitom zpočátku nikdo nevěřil, že se poválečný svět může propadnout do starých pořádků.

Jenže tu zůstávalo veliké ALE, To ALE představovali do děr zalezlí a netrestaní zrádci a kolaboranti, které mnohé poválečné režimy osvobozených Slovanů vzaly nejen na milost, ale i do svých služeb. Oni na to nikdy nezapomněli a nikdy se nepoučili obrovským nářezem, který dostali od nenáviděných stalinců. Přežívali s podporou starých i nových fašistů Západu.

Navíc v zahraniční vznikly organizace nepřátel osvobozených Slovanů za podpory starých Spojenců. Příkladem může být tzv. "Svetový kongres Slovákov" v Torontu, kam se uchýlili mimo jiné i staří fašisté typu Durčanského. Nebo další organizace – obnovená "Ustaša", která měla sídlo rovněž v Torontu. Obě organizace, například podle znalce profesora Chossudowského, byly placeny údajně BND. Stejně tak to potvrdil profesor Rajko Doleček.

Západ vždy inicioval, podporoval a zosnoval těžké sabotáže proti slovanským státům, která nakonec vedly i k jejich zničení. Tak tomu bylo v případě SSSR, Jugoslávie, a rovněž v případě zničení ČSFR. Polsko se pak zdařilo fanaticky poštvat nejen proti SSSR, ale i proti současnému Rusku.

V pozadí sporu stála pozice Jugoslávie k Velké Británii, která se v Jugoslávii angažovala již od II. světové války, kdy Churchill podpořil proti Mihailovičovi Tita s jeho partyzánským vojskem. Role Churchillova emisara McLeana a jiných je již dostatečně prozkoumána. To vzbudilo hlubokou nedůvěru Stalina k Titovi.

Chruščovovi se nikdy nezdařilo vyvrátit Titovu nedůvěru k SSSR – a ten nastoupil nakonec cestu neangažovanosti a vytvořil skupinu "nezúčastněných zemí". Krom toho navrhl další alternativu socialismu, kterou úspěšně realizoval – zjednodušeně řečeno cestu dělnických samospráv – a proto také bylo nutno tento typ socialismu zničit jedině občanskými válkami sponzorovanými Německem a fašistickými organizacemi zámoří. Jinak by socialismus v Jugoslávii kvetl doposud. Bláboly o "etnických válkách bez angažovaného Západu" patří do říše politruckých bajek. Účelem těchto žvástů bylo a je navěky zničit obraz socialismu, podat jej jako paobraz neřešitelného společenského experimentu. Jugoslávii pak Západ zničil salámovou taktikou rozkrájení na tzv. samostatné státečky. A korunoval to leteckou válkou NATO proti Srbsku a Černé Hoře, což navždy zůstane temnou skvrnou na tváři Západu,a bohužel i pomahačské České republiky. Pokání presidenta Zemana na tomto zločinu nic nemění. Vzpomeňme dále na ty různé Camp Davidy, Rambouillety a Daytony! Navíc Západ zde instaloval islámský stát Bosnu. O Kosovu ani nemluvě.

V Polsku byla odlišná situace. Polsko mělo hluboké rozpory s carským režimem již nejméně od 18.století a kruté porážky polských povstání carismem v 19.století naroubovaly polský mesianismus a vlastenectví vládních složek do antiruské polohy. Vedle toho Poláci vždy měli jako jediný slovanský národ vzájemné svazky s Británií, a zejména s USA, kde funguje mohutná polská lobby s vlivem na Kongres. Nesmíme zapomínat ani na Vatikán a na jediného slovanského papeže Wojtylu – Jana Pavla II. Polský katolicismus na rozdíl od od katolicismu jiných slovanských zemí měl za II. světové války positivní roli vlasteneckého odporu proti hitlerovskému okupantu. Polské vlastenectví bylo obrovskou vzpruhou v boji proti hitlerismu, což se projevilo na západní i na východní frontě. To pak vše působilo na polskou trvalo krizi od roku 1956, tehdy řešenou návratem Gomulky, a následné krize, vrcholíci vznikem Solidarnošci a nástupem Lecha Walesy na presidentskou funkci. Dnes Walesa nesouhlasí s instalaci tvrdého kapitalismu v zemi.

Československo bylo po krátké benešovské éře začleněno do východního bloku. Přitom až do roku 1967 se neprojevoval viditelný rozpor s SSSR, který měl u Čechů neustále velkou vážnost a sympatii za osvobození od fašismu. (Někteří mi vytknou slovo fašismus, prý tu nebyl – ale na Slovensku byl fašistický Tisův režim. Okupovaná ČSR nebyla pouze protektorát!). Invase vojsk Varšavské smlouvy do ČSR roku 1968 vytvořila poprvé v dějinách našich národu rozkol ve vztahu ke slovanskému národu Ruska včetně tehdejších Ukrajinců a Bělorusů. A za tuto invasi nesl plnou vrcholnou zodpovědnost Brežněv.

L.I. Brežněv – jakkoli se vysvětluje jeho osobnost a obavy před infiltrací Západu, případně vojenskou hrozbou raket Západu – nahrál Západu na smeč jako nikdy žádný slovanský politik před tím. To je historický fakt, který nelze bohužel nijak zpochybnit.

Za první, Brežněv zničil historickou trvalou důvěru všech Čechů a Slováků v Rusko jako osvoboditele. Rozdělil jejich národy na obhájce a odpůrce invase. Zradil Dubčeka i Svobodu, kteří nechtěli žádný kapitalismus, ale socialismus svého typu.

Za druhé, Brežněv nechtěně inicioval rozsáhlou emigraci Čechoslováků na Západ. Jak říkali emigranti, s nimiž jsem se znal, každý Čech nebo Slovák uprchlý na Západ v té době, představoval "chodící reklamu antikomunismu".

Je známo, jak západní důstojníci bundeswehru a jejich spojenci se s úsměvy dívali dalekohledy na pohraničí ČSSR a pozorovali přesuny invasních vojsk blízko západní hranice (sdělení sloužících pohraničníků z té doby). Není divu – Varšavská smlouva si sama zabírala území svého člena invasními jednotkami – Západ nemusil hnout prstem. Naopak – NATO to posloužilo jako pádný argument o "sovětské proradnosti a mocichtivosti". Potom mohly nastat informační orgie zahraničních vysílačů do ČSSR.

Zde vyvstává otázka, kterou položí současní tazatele. V čem se odlišuje tehdejší invase (USA nikdy nepoužily termínu okupace!) SSSR od dnešní situace? Již takto položená otázka svědčí o naprosté neznalosti dějinných reálií u tazatelů.

Protože v socialistickém Československu nikdy neprobíhala žádná genocida. Neexistovala tu žádná fašistická organizace. Neexistovala nostalgie fašismu II. světové války, nebyl tu žádný národní fašistický vůdce, pod jehož vlajkou by byly páchány pogromy a genocidie.

Konečně za čtvrté, od invase roku 68 vedla přímá cesta k instalaci pana Havla a společníků do vedení státu. Invase vyvolala dojem mučednictví pana Havla a dalších vybraných chartistů. Ostatní chartisté tvořili pouze křoví vyvolencům Západu. Charta se stala skvělou propagační ikonou Západu pro budoucí státní převrat nazývaný sametovou revolucí.

Zde se Západ, – v první řadě Německo – musel angažovat i ilegální vojenskou pomocí, kterou definoval například profesor Doleček (Necenzurované obrazy), prof. Chossudovsky, prof. Noam Chomsky a jiní. Existují zprávy, že například chorvatské organizace, jakož i bosenské, dostávaly přes Maďarsko i jinými cestami vojenskou výstroj a výzbroj z fondu bývalé DDR, Dále existují informace, že do Bosny byly naveleni bojovníci Usámy bin Ládina. Diplomatická pomoc separatistům v Jugoslávii byla veřejná, jak se strany Německa (Hans Dietrich Gänscher, Klaus Kinkel), tak se strany západních diplomatů a státníků. Rovněž úloha paní Albrightové, Condoleezy Riceové a dalších činitelů při kouskování Jugoslávie je nepominutelná.

Úloha západních státníků v letecké válce NATO pak je dostatečně dokumentována, počínaje presidentem Clintonem a a konče premiérem Blairem. Haagský soud, který nakonec "řešil" tuto tzv. krizi, si vysloužil název "Klokaní soud" ("Cangaroo Court") svým podjatým zaměřením výlučně na Srby, které se dnes ferdyšovsky rozšiřuje i na činovníky kosovských válečníků.

Pouze vyjadřují přání, aby se Slované konečně sjednotili přes veškeré rozpory minulosti i přítomnosti, a aby si všichni uvědomili, že Západ nikdy nebude příznivcem slovanských národů, a že od něho nelze očekávat ani pomoc ani empatii. Tak tomu v dějinách bylo vždy a tak je tomu i dnes.